11 x 18 cm, vazba lepená, 208 stran
Malvern 2014
I
Buď to zvíře proskočí hořící obruč, anebo neproskočí. Ne každé z nich toho je schopno. Ne každé ze zvířat v tobě se k tomu odhodlá. Je to proto, že jsi mrtev, a zároveň živý. Že jsi šílencem, a zároveň vzorem duševního zdraví. Budeš tedy nadhánět zvěř v sobě a štvát ji ve směru hořící obruče.
Některé bytosti mají oční víčka tenká jako cigaretové papírky, jiné je mají naopak slonsky silná. Spát pod střechou z vlastních víček znamená moknout slzením, marně ztotožňovat zemský magnetický a zeměpisný pól, bdít pod ní znamená v mrknutí na okamžik zmírat. Pulzar v kosmu má dlouhou pauzu mezi záblesky, avšak nám se zpřítomňuje skrze tu krátkou fázi záření a ne skrze tu mnohem delší prodlevu. Proskakování hořící obručí se ti naopak ukáže skrze tmu pod víčky v momentě mrknutí. A nadlouho se k tobě pak přimhouří skrze to množství světla, jež do tebe proniká i při zavřených očích, neb omezená tloušťka tvých víček neumožní pojmout tmu tmoucí. Nechat k sobě samému přimhouřit hořící obruč znamená ustrnout ve skoku a zůstat s obručí navlečenou někde v pase, jako bys byl stočená role papíru předurčená k tomu, chytnout celá anebo přehořet na dvě poloviny, jež od sebe odpadnou každá na jinou stranu, tak jako den a noc, jako magnetický a zeměpisný pól, jako krotkost a dravost ve zvířecí říši, co nosíš v sobě.
II
Jsou věci, na které určitě přijdeš sám dlouhým a pracným rozjímáním, tak jak mně přišly jako blesk, zatímco jsem spala.
Marcel Schwob, Kniha o Monelle
III
Vážení cestující,
dovolujeme si vás upozornit, že jízdní doklad, který vám byl vydán, je vyrobený z termocitlivého papíru. Výrobce zaručuje trvanlivost tištěných údajů deset let při dodržení následujících pokynů. Jízdní doklad z termocitlivého papíru by neměl přijít do styku s přímým slunečním svitem, s teplotou nad 40 °C, s měkčeným PVC, s organickými rozpouštědly, změkčovadly a lepidly.
Jízdenka na vlak Českých drah
Běží mi v hlavě metafora, že když určitý pohyb rukama děláme hodněkrát, říká se tomu „tleskat“, ale když jen jednou, říká se tomu „sprásknout ruce“. Z hlediska „geologicky“ velkých časových úseků převtělováním tleskáme (čemu, proč?), zatímco klasicky materialistickým životem a smrtí pouze spráskáváme ruce (nad čím?).
Měřítkem věčnosti budiž, kdy se unaví elektron. Když se ošoupe ve svých oscilacích až k nepoužitelnosti. Kdyby subatomární částice nosily manšestráky, tam, kde jim z nich slezly proužky, nastává první příležitost k bilancování.
Člověk jde po co nejlepší náladě jak slepice po flusu. Libost a nelibost řídí lidskou ruku i nohu. Přečlověku je vlastní přehánět. I sed zkřižmo, nedutání a všímání si. Přečlověk je provaz natažený mezi „opicí“ a „nadčlověkem“ – našponovaný tak, že jeho spodní i horní konec přesahuje míru člověka.
V sedu se zkříženýma nohama, v jedné z variant indických lotosových pozic, po nějaké době řádu desítek minut, jako bych si čichl čpavku nebo silného eukalyptového extraktu. Nozdry se pocitově rozšíří a vzduch má snadnější cestu dovnitř i ven. Zároveň cítím šimrání až tlak na temeni hlavy. – Divadelník Petr Lébl údajně říkával: „Kouříme, abychom viděli, že dýcháme“. – Nojo, ale to je jen výdech! Nebo i vdech. V něm vidíš ono bájné „světýlko na konci tunelu“? Nojo, ale červené návěstidlo oharku signalizuje, že stejně tudy ne. – Nač ale ta touha to vidět?
